Lidové Noviny | Petr Dorůžka | interview | 8 April 1997 | Czech Rozhovor s maďarským avantgardním skladatelem Tiborem Szemző Tibor Szemző, flétnista a skladatel, byl v 80. letech vůdčím duchem maďarského ansámblu “180”, který čerpal z americké “minimal music”. Hudbu spojovala s širším kontextem, například s výtvarným uměním, a díky tomu se stala v Evropě raritou. V posledních deseti letech se Szemző soustředil na vlastní projekty a jako skladatel spolupracoval na cyklu Private Hungary vystavěném z pasáží soukromých amatérských filmů. Tibor Szemző vystoupí zítra večer v Divadle Archa v rámci Maratonu soudobé hudby a v pondělí proběhne v jednu hodinu odpoledne v Arše projekce desátého dílu video-opery Private Hungary. – Lidé v Praze mají v živé paměti vaše koncerty se skupinou 180 v říjnu 1988. V Maďarsku tehdy panovala politicky značně uvolněná atmosféra, zatímco u nás přetrvávala totalita a kulturní izólace. Neměl jste v Praze pocit, že se vracíte zpět do minulosti? – Já měl k Praze vždycky zvláštní vztah. Prahu jsem si zamiloval, když jsem tu byl poprvé ve svých 17 letech, a od té doby sem často jezdím, mám tu přátele. Když jsem dostal příležitost vystoupit v Praze s hudbou, kterou jsme se skupinou 180 hráli po celé Evropě, bral jsem to jako misionářskou práci. – Zítra uvedete v pražském Divadle Archa poprvé svoji kompozici The Other Shore. Jak vlastně vznikla? – Počátkem 90. let jsem procházel životní krizí, doma v Maďarsku jsem se cítil jako cizinec, a proto mě napadlo, že nadešel čas odejít pryč. Odjel jsem se svou rodinou do Japonska a říkal jsem si: Schválně, jestli tam dokážeme žít. – Proč právě do Japonska? – Protože to je naprosto odlišná země. Mě to přišlo jako výlet na Měsíc. Prodělal jsem tam silný kulturní šok a za pár týdnů jsem své ženě řekl: Zavolej taxíka jedeme na letiště. Znervózňovala mě spousta detailů: odlišné vůně a zápachy, myšlení lidí, barvy a také velikostí: v Japonsku jsem si připadal jak Gulliver v Liliputu. Nedokázal jsem tě zkušenosti porozumět, a když mě pozvali do Japonska podruhé, vzal jsem sis s sebou starou filmovou kameru. Tři týdny jsem bydlel u přítele, maďarského spisovatele Mártona B. Balogha, který žil desátý rok v Tokiu. Vedli jsme dlouhé rozhovory a já se pokoušel tomu obrovskému rozdílu mezi kulturami porozumět a zachytit ho na film. To všechno se do skladby The Other Shore promítlo; když jsem se vrátil z Japonska, napsal jsem její první verzi, a od té doby, po dobu čtyř let, jsem ji hrál v různých formátech: nejprve sólově, pak s bicími a baskytarou se svojí rock and rollovou kupelou, kterou jsem k tomuto účelu vytvořil. – Vy v ní hrajete na flétnu? – Na brutálně znějíci, elektricky zesílenou basovou flétnu, která má funkci zkreslené elektrické kytary. Skladba má celkem sedm vrstev, které vycházejí z dříve zmíněných zážitků a připomínají letokruhy. Není to už čistě hudební kus, obsahuje divadlo, mluvené slovo, film, japonský náboženský rituál i přednášku buddhistického kněze. – Jak vznikla myšlenka filmů Private Hungary? – Můj přítel, psycholog a filmař Péter Forgács, sbírá řadu let soukromé rodinné filmy. Podařilo se mu třeba najít materiál, který zachycuje několik generací jedné rodiny. I když někdo natáčel jen své děti, v pozadí můžete sledovat evropskou historii – a speciálně středoevropskou historii. Proto Péter ty filmy pojmenoval Private Hungary, Soukromé Maďarsko. – V desátém dílu cyklu, který jste přivezl do Prahy, se dostáváte až ke druhé světové válce a k holocaustu. Čim se v Maďarsku toto období lišilo od ostatní Evropy? – O osudu židovských obyvatel v Československu toho moc nevím, ale v Maďarsku nedocházelo až do roku 1944 k žádným deportacím, protože Horthy udělal pakt s Hitlerem, a tak se podařilo deportace oddálit až do posledních let války. Řada maďarských Židů tomy přežila. Mě nezajímají ani tak přesné historické souvislosti jako fakt, že ti Židé do poslední chvíle nevěřili že se blíží tragédie. – Ty filmy tedy sledují skutečné lidské osudy? – Desátý díl je o mladém talentovaném houslistovi, který kdysi po svém otci převzal rodinný podnik, místo aby se stal hudebníkem. Měl filmovou kameru a vše si natáčel. Židé z Maďarska byli nasazeni do pracovních táborů, a
on si vzal kameru s sebou. Dvakrát utekl z tábora na Ukrajině. Všichni jeho příbuzní byli deportováni do koncentráku, kde zahynuli – jen jeho žena přežila. Po válce mu vrátili zpět banku a loterii, v roce 1948 mu to zas sebrali, a on pořád filmoval. V Budapešti pak nastoupil jako violista v operetě. Ta poválečná část se ale odehrává až v následujícím díle, který se jmenuje Privátní socialismus. – Jak se dnes, s časovým odstupem díváte na fenomenálního amerického skladátele Johna Cage? V čem vás ovlivnil? – Mě ovlivnily daleko víc jiné disciplíny – performance art a výtvarné umění: Marcel Ducbamp, německý výtvarník Joseph Beuys. Tvorba Johna Cage pro mě má spíš roli určitého mezníku – protože po něm už nebylo možné komponovat stejně jako před ním. Samozřejmě že mě ovlivnila i hudba z nejrůznějších zdrojů: Jimi Hendrix, Henry Purcell, Lightnin’ Hopkins. – Proč zrovna on, a ne jiný černošský bluesman – třeba Robert Johnson? – Já ty ostatní neznal, ale před mnoha lety, když jsem bydlel v Paříži, jsem v bytě našel LP desku s Hopkinsem, a ta ve mně zanechala stopy, právě tak jako Fantasies od Henryho Purcella. A také mě zajímal vztah mezi výtvarnou a divadelní stránkou, mluveným slovem, hudbou a náhodnost, která z takového spojení vyplývá. Nevadí mi riskovat, že nebudu úspěšný. Podobně riskoval Cage. – Neexistují tedy dva odlišné modely? Skladatel, který jde za jistým úspěchem, a ten, který neváhá riskovat? – Risk, to je nejdůležitější moment umělecké tvorby. Existují autoři, kteří publiku poskytnou odpověď dřív, než přijde otázka – a to je mi úplně cizí. Já lidem nechci předkládat nějaký hotový produkt, ale spíš jim chci pomoci otevřít dveře, které mají uvnitř. O něco takového usiloval i John Cage.
Přitom se snažím vyjadřovat se jazykem, kterému budou rozumět i lidé bez odborného vzdělání. Nechci mít nic společného s uměním, k jehož pochopení musí mít člověk diplom. Je dobré, když umění funguje na více úrovních najednou, a když osloví člověka z ulice.
Petr Dorůžka